Výuka němčiny

Výuka němčiny 

Efektivní individuální výuka, nauka i douka, jazyková lektura již homogenní miniskupiny ve firemních nebo mých prostorách.

Nauka jazyka je v podstatě trénink doprovázený kontrolou a předávkou zkušeností. A pomalu to přechází v mentorství. Jenom ten začátek není podle mého názoru tak záživný, jako třeba prvotní osahávání nějakého hudebního nástroje nebo třeba sportovní výstroje. Chce to proto hlavně zpočátku trochu trpělivosti a výdrže. Až ta nejtěžší začátečnická fáze pomine a už se něco zvládne, začne ten vnímatelný růst a fáze „čím víc se to poddává, tím větší zábava“. Také bych byl radši, kdyby to fungovalo naopak, matematika se přece také vyučuje od nejlehčího do nejtěžšího, jak každý vypozoroval. Do velké násobilky docela zábava bez učení, skoro pokaždé se vyhrávají zmrzlíci, zdá se, že není nic jednoduššího, než matika. Jenže u jazyka je to naopak, tam se jde od nejtěžšího do nejlehčího. Prostě se to vezme, jak to je, od smrti do narození také žít nelze a motýl už se také zakuklit nedokáže ani přejít do nějakého dalšího stádia života. Prostě to tak funguje. A nejsou k tomu třeba žádné předpoklady, stačí jenom nemít dysfunkce, i když s lehkými se také lze v pohodě vypořádat. Na těžší dysfunkce, větší počet zájem nejevících lidí nebo někoho, kdo by to chtěl do sebe prostě nechat nalít, aniž by sám vyvinul sebemenší úsilí, bych doporučoval angažovat někoho ze speciálních pedagogů pro problémové žactvo (zvláštní) školou povinné. Pedagog je totiž ve svém významu a podstatě ten, kdo má umět naučit látku přiměřené obtížnosti i toho, kdo se učí, neboť musí, proti své vůli. navzdory nezájmu, je nevnímavý, nesoustředěný, nenadaný, roztěkaný, dysfunkcemi postižený a další deficity a handicapy vykazující. Zatímco já bych měl mít to štěstí jenom na svěřence, kteří se něco naučit chtějí a jsou ochotni překonávat případné menší problémy s absorpováním učiva. Já tady totiž na extrémy nejsem. Je nabíledni, že s takto indisponovanými svěřenci nic nezmůže a nesvede ani tak zvaný „aprobovaný pedagog“, ať je specializovaný na speciální výuku, jak chce. Ale jen ať se ukážou, jaká jsou elita národa, když se za ni prohlašují a po elitní honoraci volají! Pokud do někoho přes všechny neduhy dokáží něco nalít, aniž by se zúčastněný na tom aktivně podílel, pak ať ukážou, co pedagogicky a didakticky svedou, jak do každého cokoli dostanou, ať se jim tedy pak po zásluze dostane nejvyššího společenského uznání a jejich um ať je nadpozemsky honorován. Jenže tady učitelé jazyků často mívají takový jeden těžce oblafnutelný problém, umí možná vyučovat, ale neumí pořádně jazyk jako takový, protože se toho sice na fakultě naposlouchali dost o tom, kterak vyučovat, ale jazyk samotný mají navnímaný málo, protože v podstatě neměli jak, neměli odkud. Namísto toho, aby se jazyk jako takový naučili v tom správném, přirozením, pro něj původním prostředí pořádně do hloubky, mají-li ambice ho vyučovat. Vždyť ti učitelé mají žáky a studenty vybavit do života, nejen ty prolézající, ale hlavně talenty a ty, co se učit chtějí! Ti, co nechtějí, ty stejně nikdo nedonutí, pokud oni sami postupem času nedojdou k závěru, že chtějí být v této věci přičinlivější. Pedagog, nejlépe dokonce speciální pedagog, když už je excelentně odměňován, ať je ten, kdo vyučuje indisponované, bojkotující nebo rebelující žáky s poruchami soustředěnosti, u nichž je i při jasném odporu k učení nutno zjednat kázeň, protože jejich docházka je povinná a je třeba je v první řadě nějak udržet ve třídě bez újmy na zdraví, přičemž to, že do nich znalosti stejně nikdo nikdy nedostane, bude ještě ta nejmenší myslitelná újma, třeba ve srovnání s následky na zdraví minimálně druhořadá. Něco jako v tom českém filmu Bastardi, tam se lze pedagodicky seberealizovat a vynaložit veškerý pedagogický um a nervy, ale běžné občanstvo různého věku, které se chce něco naučit, něco převzít, něco si odnést, osvojit, potřebuje někoho se znalostmi, dovednostmi, které dokáže názorně předat, ne pedagoga bez znalostí. Proč by mě na klavír učila hrát nějaká pedagožka, když to s úspěchem zvládla skvělá instrumentalistka a teoretička z konzervatoře, která se celý život udržovala ve výborné kondici? Nejen na sportovní či výtvarné dovednosti neni třeba tzv. aprobovaného pedagoga, který má naprosto stejný přínos a přidanou hodnotu jako pan Lorenc (Na samotě u lesa). Nejhorší je, když mnozí učitelé němčiny (nebo jiných jazyků) jsou sice pedagogové, aprobovaní učitelé němčiny, bez legrace, ale o němčině toho vědí málo, někdy až ukrutně málo, nikdy v ní nežili, nikdy v ní nic neřešili, nejsou zvyklí spontánně a bez přípravy mluvit, argumentovat, natož absolvovat nějakou pořádnou výměnu názorů. Nejsou zvyklí se pohybovat v Německém prostředí, neznají život v té zemi, věci, které zná každý Němec, třeba místní tradice a obyčeje nebo prominenty společenského života. V německy mluvící zemi byli maximálně tak na nějaké stáži a nechtějí ani mluvit, pokud je požádám o malý pokec. Musí přece učivo, které žáci dle stadia pokročilosti mají zvládat, umět odvykládat a nechat žáky poslouchat v němčině, nechat je přijít na to, jaké je zadání, co se po nich chce a případně to postupně prozrazovat. Tito „aprobovaní pedagogové“, přesněji učitelky, které jsem zažil, se při svém zájmu jenom o to, abych jim s tou němčinou dal konečně pokoj, ani netajily tím, že ani německy nerozumí, takže se na německé programy vůbec nedívají a nějaká četba už pro ně vůbec nepřipadá do úvahy. Ale na ty puberťáky jim podle nich to, co umějí, bohatě stačí, tak proč se zatěžovat více, než se pomalu posouvat v čase, než ti žáci nebo studenti budou mít docházku za sebou a přijde nová mládež, na kterou budou bohužel čekat staré praktiky. A takhle pořád z hodiny na hodinu, ze dne na den, z roku na rok, z dekády na dekádu, až do důchodu. Je to ovšem problém, když mizernou výukou zpackané dny po sobě nezanechávají žádné znalostní dědictví a mizernou výukou promarněná léta vytvářejí prázdné vakuum, na které nelze navázat. Ti, kteří tím trpí, jsou ovšem jejich žáci a studenti, kteří jednoho dne odejdou o školu výše nebo rovnou do života a jazyk vůbec neumějí, prostě jim nějak prolezli, klidně i odmaturovali, i když si třeba mohli vybrat jiný maturitní předmět, ale až na nějakou tu maturitní otázku, kterou v prvním momentě nepotřeby zapomenou, si z jazyka neodnesli vůbec nic. Takových učitelů a učitelek je v Česku pořád velká spousta, kteří nějakým studiem nějak prolezli a kvalitní jazyk od nich nikdo z nadřízených nikdy požadovat nebude. Proto se čeští maturanti, pochopitelně až na talenty nebo adolescenty vyrůstající v motivovaném rodinném prostředí, se svými vrstevníky třeba ze Skandinávie, na této startovní čáře vůbec nemohou srovnávat. Přitom mnohým, ne-li většině jejich žáků, se jazykové znalosti budou hodit, ať už to je kterýkoli větší jazyk. Učitelé by rozhodně neměli být podfinancováni, což byl nedávno opačný extrém tohoto státu, ale udělat z nich během pěti let smetánku střední třídy, to se panu agentovi Burešovi na úkor aktivně se samostatně žívící střední třídy, kterou v době covidu systematicky zašlapával do země a zaklel explozemi nesmyslné vládní zvůle, opravdu nepovedlo. Jistě jsou si ty Vaše vyvolené ovečky vědomy, co jste pro ně udělal, pane informátore státní bezpečnosti, a je to voličská základna vskutku nezanedbatelná, přesto ale doufám, že Vám to k pokračování další likvidace všech hlavně po převratu nelehce dosažených hodnot stačit nebude a přece jen se co nevidět odporoučíte. Po tomto bez přímé řeči vytvořeném vzkazu ale musím objektivně dodat, že přírodní a exaktní vědy prostě musejí určitě vyučovat odborníci svého předmětu, zaměření. Nemusí to sice být učitel, pokud se nejedná a nějakou nutnou, ale pro mládež nedobrovolnou a skoro násilnou injektáž učiva do slabých a kázeňsky problémových žáků, ale odborná osoba oplývající širokými znalostmi by to určitě být měla. V tomto ohledu to s českým školstvím v mezinárodním porovnávání určitě nevypadá špatně. A takovou osobu se znalostmi na výši je nutno řádně ohodnotit, to v každém případě. Někdy jsem nerad, že mám k dispozici jenom těch zpravodajských, veřejnoprávních a komerčních německých televizních programů minimálně 50. Moc se toho totiž dozvím, mám každodenní srovnání, mě nějaký obratně se ze všeho vykecající ministr svými jinotaji neoblafne, vidím a slyším denně z první ruky, jak se co u sousedů řeší. Mě neinformuje zahraniční zpravodaj, který krmí diváky ČT tím, co si jeho šéfové přejí a to, co si nepřejí nebo nepreferují, jako by neexistovalo. Jako státem kvalifikovaný překladatel výše zmíněnému bagrovi majetku i veřejných financí, narozdíl od pedagogů, naštěstí svůj volební hlas nedlužím, ode mne se loajalita nežádá. Jinak bych snad opravdu musel zradit…       

Žádná jiná edukace nepřinese tolik progrese, jako když se lektor věnuje jednotlivci nebo maximálně ještě jednomu (dva až tři na stejné startovní čáře lze také ještě přibrat) homogennímu svěřenci. Když se adresáti dotazů nebo konverzace nemohou střídat, není na to prostor si dovolit výpadek a úplně se odpoutat od okolního dění, protože jsem právě byl na řadě, patrně delší dobu nebudu a lektor potřebuje zapojit ostatní. Chyby kolegů nejsou důvodem k prostojům, zaměřujeme se jen na Vaše tempo, Vaše přednosti, Vaše chyby. Jsou-li chronické, nasadí se proti nim léčba a ony ustoupí. K něčemu je prostě nutno se třeba několikrát vrátit, něco jiného se naopak vstřebá úplně samo. Je to nápor, poněvadž se není kam schovat, ale chce to intenzitu, protože jen tak se dá naučit přecházet z jednoho jazykového prostředí do druhého a jazyky vůči sobě vzájemně sbližovat, protože ten mateřský je řídící a cizí je ten řízený, hlavně v počátcích. Pokud jsou doby, kdy je levá mozková hemisféra čerstvým a čistým nepopsaným listem papíru, na který se v dětství nějakými zvláštními zašifrovanými znaky zapisují i nahrávají automatismy a tvorba nových mozkových buněk už se kolem pětadvacítky taky uzavře a je také téměř, právě nebo dávno ukončena, nenávratně pryč, jsou tzv. zaručené metody takřka bleskového a bezpracného učení jenom zbytečnou ztrátou času a zvěsti o nich doporučuji od začátku považovat za absolutely fake. Takového brouka do hlavy vůbec nepouštět.

Pokud je záhodno se více věnovat něčemu konkrétnímu, třeba oborově specifickému, zohledníme profesní zaměření a hojně se vyskytující situace. Ty se samozřejmě nedají úplně předvídat, ale čím vícekrát si tím člověk v širším spektru projde, tím spontánněji a pružněji reaguje, dokáže se zorientovat a překvapení se tak dají postupně eliminovat. Na to se většinou chodí tak, že se vyzdvihne do popředí nějaký fokus a kolem toho se nějakou dobu točíme, změníme role a zase se k tomu jakoby náhodně jednou vrátíme. A uvidíme, na co si z minula vzpomeneme, jak to ještě třeba rozšíříme. Je to takový postupný nábal informací.

V náplni lekce by neměla chybět volná konverzace, konverzace na téma (od představení se, přes schopnosti si o cokoli požádat a dotazy při nakupování až po překlad nebo doplnění komiksového děje, popis složitějšího předmětu, komplikovanější i eskalující situace), procvičení, gramatika, menší dril, nějaká čerstvější látka jako něco, k čemu se budeme vracet, navázání na domácí část přípravy.

Příprava na jazykové zkoušky, témata, slohové práce, srovnání kroku se zbytkem třídy nebo skupiny. Anebo může vzniknout nový premiant skupiny, který je pořád o něco napřed a zvyšuje náskok.

Vyučuje se podle učebnic, na které je svěřenec zvyklý, které mu vyhovují nebo podle doporučených, na kterých se dohodneme.

Zpestřením mohou být volné cvičební programy i zakoupený výukový software, naopak u skype vidím kromě nenutnosti se pohnout jen samé nevýhody. Korona-odstup může být klidně 3 metry, s tím nemám problém, hlavně když vidím na mimiku, ale dojezdové vzdálenosti jsou tu v jednotkách, nanejvýš v desítkách minut, tady nejsme v Nevadě nebo Oregonu, že bychom mezi jednotlivými uměle vytvořenými „oázami“ museli zdolávat desítky pouštních mil až za obzor a objíždět rozlehlé kaňony. Proto říkám neblbněme, nedělejme z komára velblouda. Proč zde své role dostali zrovna komár a velbloud a zní to, jak to zní, i německy mluvící mají svá spontánní rčení, která se špatně překládají i vysvětlují, třeba – Nechme ten kostel na vesnici. Lassen wir die Kirche im Dorf. Tak zní doslovný překlad jednoho z nejfrekventovanějších rčení německy mluvících a vypadá to dost nešikovně. Má svůj vznik, původ i význam. Však kolik takových má čeština, potažmo ostravština… Až neuvěřitelně hodně na to, že těmi jazyky mluví pár lidi a zase ne až po tolik staletí. Doslovný překlad původní význam neodhalí, musíme si tedy pomoci přeneseným, který vyzní lépe: „Nepřehánějme, nedělejme zbytečně problém tam, kde není.“ Fráze a idiomy si ale nechme jako zpestření na pokročilejší dobu. Teď je spíše čas se aspoň do určité míry shodnout na názoru, že “co nemusíš dělat přes skype, do toho žádný skype ani netahej”!

A nakonec něco z dětské kultury, na čem vyrostl každý Němec, Vysílání s myší, spíše Raníček nebo Odpoledníček než Večerníček.