O lektorovi

Herzlich Willkommen

Vítejte na stránkách tschechisch-deutsch.cz, jejichž posláním je řešení konverzačních a korespondenčních potřeb
mezi češtinou a němčinou.

O lektorovi

V mládí jsem se vypravil do Německa a nechal se zapsat na Volkshochschule. Věděl jsem zhruba, jak si vydělám aspoň na přežití a že budu mít kde složit hlavu před mrazem, ale to by bylo tak všechno a naprosto spoléhat se na to zase moc nedalo. Tehdy se ještě s českým pasem nedalo legálně pracovat, a když jsem měl to štěstí a nedostal do pasu razítko, byl jsem rád, že žádný orgán vůbec neví, kde jsem, mám klid a nikdo mě nemůže buzerovat za překročený tříměsíční pobyt. Na to, že byla hranice z tehdejšího pohledu donedávna neprodyšně uzavřena, docela dobrý! Do otevírání se jim ale moc nechtělo, věděli, že stačí, aby někdo něco žádaného vyvezl nebo přivezl a měl vystaráno, protože tehdy měly na západě a na východě úplně jiné věci úplně jinou cenu, než je tomu dnes. Nedávno ještě aparátčíci už jiné žně neměli, než že lidem na hranici sebrali, na co přišli. To už ve mně zůstane, že se mi při průjezdu vlakem Českou Kubicí pokaždé vybaví ta čtyřicetiminutová pauza, sice ne v předlistopadovém režimu, ale i tak absolutně depresivně probíhající, docela početný batalion celníků kolem vlaku se psy přebíhajícími přes lávky vedoucími přes střechy vagónů, prohlídky podvozků, rozebírání střech zevnitř kvůli pašování nejen cigaret, kontroly někdy ničeho, jindy všeho, dosti otravný štěkot psů, ale ta hranice už aspoň byla průjezdná. Od zavedených zvyklostí se upouštělo těžce a pomalu, ale za pár let to pominulo. Časem přestali štěkat psi, kolem vlaku byl stále menší šrumec, a dnes už až na výjimky kontrolují vlastně jenom Bavoráci. V České Kubici se vlaky na velmi zanedbané trati dnes už jenom křižují, jeden stojí, protější bez zastavení projíždí, anebo naopak, a stopy tvrdého režimu jsou snad navždy pryč. V mém případě bylo tehdy stejně nejlepší na oko ztratit pas a mít dva. To dávalo více volnosti. Po letech věnovaných studiu všeho, co má historicky, společensky, literárně nebo geograficky něco společného s němčinou, Německem a jazykově příbuznými státy, pak bylo vystavení certifikátů C1 + C2 v Česku, které už mezitím mají akceptaci po celé EU, jenom formalitou. Následně jsem nějakou dobu strávil na půl cesty mezi oběma zeměmi, pak jsem vzal zaměstnání na jedné základní a jedné střední škole a mimo to se ještě trochu věnoval privátnímu lektorstvím. Pak jsem pro změnu nelektořil vůbec, jenom seděl za klávesnicí a interpretoval texty, jak byly zadávány, ze strany na stranu. Ovšem zdaleka ne ze dne na den, rozdělaní svěřenci, které těšil posun v němčině, zůstali, někteří ještě několik let, někdo i řadu let, jak dlouho kdo chtěl. 

Skoro už od nepaměti mám osvědčení ministerstva průmyslu a obchodu k průvodcovské činnosti v němčině. V Ostravě je to sice něco jako zbrojní pas na Marsu, ale budiž. Právě máme rok korony, uvidíme, zda první a poslední, jaké budou následky, zda bude v roce 21 vakcína nebo zda bude až některý další rok tím restartem předkoronavirové bezstarostnosti. Ale určitě se na vymýcení viru intenzivně pracuje, poněvadž se nedá vydělávat na věcech, na kterých se normálně vydělávají neskutečné prachy. Než přijdou předkoronavicové časy, málokomu se bude chtít někam jezdit. V Praze mě tedy tento rok coby průvodce „auf Deutsch“ ani trochu netřeba. Letos jsem se chtěl doučit nějaký ten úsek a objekt také z levého břehu Vltavy, ale asi nejen první dvacítkový rok se o nabitý nebo aspoň solidně vytížený program určitě jednat nebude. Naopak. Dopředu se nic moc vědět nebude a co se na poslední chvíli objeví, na to bude dobou poznamenaná generace by si totiž pod takovým českým názvem mohla představovat, že se jedná o nějakou partu pomocníků VB, neřkuli konfidentů STB. Spoustu let jsem coby překladatel celé dny kynul na izolaci zvané home-office a průvodcovství nebo vedení skupiny nějakého zájezdu či výletu pro mě bylo dobrou příležitostí, abych si většinou na jeden víkendový den nebo na oba nechal sestavit itinerář prohlídek, nasednul na vlak do Prahy a dostal se mezi lidi. S bydlištěm v Ostravě ani víc nejde. Nechám to být, nejdřív uvidím, jaký bude návrat k lektořině.

Spoluobčana s migračním původem, jak toto vzezření opatrně nazývají Němci, ze mne za svých studijních let udělali rodiče. Vlastně jsem si až v dospělosti uvědomil, že při troše smůly moje dětství nemuselo být nádherné, mohlo být klidně i hororové, aniž by na to mělo vliv, jak politicky mizerná ta doba byla. Stačily by jemné nuance a stihnul by mě mnohem negativnější pohnutý osud, hlavně ve škole, ale naštěstí tomu tak nebylo, žádné peklo se nekonalo. Každopádně žádný med s takovým vzhledem prakticky sám v zavřeném monokulturním státě. Dosud se nenašel nikdo, kdo by neuvěřil. A vypadá to, že se ani do budoucna nenajde… 

A nakonec něco z dětské kultury, na čem vyrostl každý Němec, Vysílání s myší, spíše Raníček nebo Odpoledníček než Večerníček.

Gratulace Krtkovi k šedesátinám. Je o celých čtrnáct let starší.