Herzlich Willkommen

Vítejte na stránkách tschechisch-deutsch.cz, jejichž posláním je řešení konverzačních a korespondenčních potřeb
mezi češtinou a němčinou.

O lektorovi

Jednoho dne jsem si v krásných mladých letech řekl, že se vydám na takové malé toulky jenom tady za humna, však ono už to nějak dopadne a kdyby bylo nejhůř, pořád by se z toho dalo utéct. Není nic krásnějšího, než když je člověk mlád a kdykoli se vrátí domů, je stůl vždy hojně prostřen, starosti veskrze žádné… Ale lepší je tuto idylku opustit než být touto idylkou dříve nebo později sám opuštěn. Různě jsem se v Německu slabou angličtinou povyptával na různé věci, hlavně abych zjistil, kde by se dalo něco dělat, vydržet. Naštěstí tam je hodně neziskovek, lidí, co pro ně majetek není nade vše sexy, jako v Česku. O tom jsem do té doby nevěděl, než jsem se s tím setkal. V Česku je založení neziskovky mnohdy cestou, ne jak zbohatnout, ale jak se dostat k životu na docela slušné úrovni. Tam je potřeba zafinancovat auto, onam zase dodávka, cestovní náklady se také nezaplatí samy, do toho nějaké vybavení, které slouží výlučně doma… V Německu už to i tehdy měli dávno pročištěné, takže nezbývalo, než obdivovat, že se opravdu snaží hledat řešení a pro ty potřebné fakt i pracují, ne že je předají imigračním úřadům nebo policajtům. S jejich pomocí jsem se konečně dobral k tomu, jaké podmínky musím splňovat k tomu, abych se dostal na Volkshochschule. Každý totiž musí mít nějaké zázemí nebo patrona. Dalo se to vyřídit s tím, že je nutno také trochu pracovat bez nároku na odměnu. Tedy ne jak ti dobrovolníci v době covidu za regulérní platy, před kterými i tak smekám, ale fakt zadarmo, ponechám-li stranou ty plněné batohy různými dobrotami, abych prý neměl hlad. Pak bylo jasné, že to na návrat do Česka za týdny ani měsíce nevypadá, bude-li se v divokém životě dařit přežít. Představa, jak si vydělat aspoň na skromné živobytí a na to, mít kde složit hlavu před mrazem, vypadala den za dnem konkrétněji. Když se dalo, tak jsem nejčastěji stěhoval, ale také někdy kopal krumpáčem či házel lopatou, nosil pytle, dlaždice a cihly v činžácích někam dost vysoko nahoru bez výtahu a stavební suť či haraburdí zase dolů, když už si to supermanovsky neseskočím z okna s elegantním dopadem gymnastického šampióna, ale trmácím se po těch schodech i dolů, nebo jsem něco vytíral, umýval, cosi uklízel, někde vypomáhal nebo taky zrovna nedělal nic. Tehdy se s českým pasem ještě dlouho nedalo v Německu legálně pracovat, pobývat bylo možno maximálně tři měsíce. Když jsem měl to štěstí a nedostal do pasu razítko, byl jsem rád, že žádný orgán či úřad vůbec netuší, kde jsem, mám klid a nikdo mě nemůže nikam nahlásit za překročený tříměsíční pobyt. Na to, že byla hranice z tehdejšího pohledu donedávna neprodyšně uzavřena, tak fakt slušný pokrok! Do otevírání bez pořádných konrol se ale Čechům z počátku zrovna moc nechtělo, neboť věděli, že z toho může něco kápnout, dát se ulít, o úplatcích nemluvě. Venku ať si zůstane, kdo chce, to už nikoho nezajímalo, ale pozvolna obměňované státní struktury moc dobře věděly, že stačí, aby někdo něco žádaného vyvezl nebo přivezl a měl vystaráno, protože tehdy měly na západě a na východě úplně jiné věci úplně jinou cenu, než je tomu dnes. Také cenové relace byly o něčem jiném. Nedávno ještě aparátčíci ve službách komunistického státu už jiné žně neměli, než že lidem na hranici sebrali, na co přišli. To už ve mně zůstane, že se mi při průjezdu vlakem Českou Kubicí pokaždé vybaví ta čtyřicetiminutová pauza plná buzerace, sice už ne v předlistopadovém režimu (tu jsem ale také jednou zažil), ale i tak probíhající dost depresivně a do jisté míry i drsně. Mám dodnes před očima ten docela početný batalion pohraničníků obcházejících vlak s otravně štěkajícími psy, nad střechami vozů byla v odstupu zhruba každých 150 metrů lávka sloužící pro přebíhání se psy ze strany na stranu právě nad těmi střechami vozů, ale hlavně sloužící k výbornému rozhledu. Nejen podvozky a průchody mezi vozy totiž chtěli mít pod kontrolou, zda tam není někde za umakartem připevněn nějaký ten kontraband, ale vůbec, co se dělo kolem vlaku. Kontraband je samozřejmě ve srovnání s dnešními Vietnamci silné slovo, prostě pár kusů jakéhosi žádaného, většinou konfekčního, tovaru na přivýdělek, který se dobře prodává, aby bylo na přilepšenou. Celníci, ti chodili v uniformách nebo v civilu, procházeli vagóny a prolézali všechny možné skrýše. Kdo si vezl více, než štangli cigaret nebo 2 půllitry tvrdého alkoholu, tak mu to coby nadlimit sebrali a ještě napařili pokutu. Všechno nové oblečení bylo nutno navléct na sebe, protože do cenového limitu, co si turista mohl přivést bez proclení, by se vešlo tak maximálně tričko a jedna sportovní taška. Někteří s sebou tahali do Německa šrotové audio-věže jako spoluzavazadlo, aby si pak zpátky dovezli úplně jinou věž, než tu původně vyváženou, ale taky vybalenou (byla totiž vydávána za starou) a když měli smůlu, vypsali jim na vjezdu protokol s obsahem: „Předložte při návratu – Stereo, Telefunken, stáří přibližně 20 let“. Ale nevadí, byli připraveni. Museli věřit, že to na zpáteční cestě bude lepší, že to odmávají a ležérně projdou, což právě pro ty, pro které byla cesta do Česka tou návratovou, tak většinou nebývalo, a že je nebudou kontrolovat, neboť jednak Telefunken už řadu let nic nevyráběl a jednak ta nová stereo-souprava nevypadala na stáří 20 let, takže v lepším případě za to mohla být nějaká odhadem vypočtená darovací daň, kdyby někdo chtěl tvrdit, že to dostal nebo našel, v tom horším případě smůly by to byla pěkná pálka za clo, pěkná pálka za převoz načerno a pokud se tak nestalo na místě, složenka s pokutou dorazila na adresu bydliště a spotřebič do momentu zaplacení zatím zůstal na celní úložně, kde se pak jednou za rok dělaly dražby na dobročinné účely, pokud si původní majitel věc nevyzvednul. Ty se v Německu dělají dodnes, ale jedná se o věci ztracené, když se o ně nikdo nehlásí, nikoli o věci zabavené. Na Ruzyni či Hlavním nádraží už to ale pár let praktikují podobně. Lidi si prostě za cenu každého rizika chtěli něco přivézt, do akce několika málo lidí nebo jedné rodiny bývalo zapojeno půl vagónu. Byla legrace, byly nervy, byly mohutné úlevy, když riziko doadlo, jak mělo, bylo dobrodružství a někdy i slzy. Někdo by měl té dnešní mladé generaci v tom krásném věku, který už nikdy nebude lepší, povyprávět, jak se tu dříve žilo, tak se svým dílem také přidávám. Jak již zmíněno výše, dodnes mám divný pocit, když jedu vlakem přes Českou Kubici a ten tam na pár minut zastaví a čeká kvůli křížení, vždycky se mi vybaví ty staré poměry. Nadosmrti poznamenán. Dnes už prakticky není co pašovat, co bezcelně převážet, kontrolovat a když někdo něco kontroluje, tak hlavně Bavoráci. Jdou po drogách a hotovosti, tedy černých penězích, částkách nad 9.999 Euro, když mají akci. Tyhle peníze se totiž jako „spoluzavazadlo“ převážet nesmějí, pouze poukazovat přes banky. Ještě připomenu, že dříve bylo pro častěji přejíždějící dobré mít alespoň dva pasy. Schválně je označuji jako „častěji přejíždějící“, poněvadž pendleři tehdy ještě ani náznakem neexistovali. Já jeden pas někde ztratil a později se mi vrátil, takže jsem měl s tím nově pořízeným celkem tři. To bylo třeba kvůli datu překročení hranic. Když jsem chtěl dostat razítko, vydal jsem se celníkovi chodbičkami vlaku raději naproti, předpokládaje, že nejspíš budou chodit, a že když ho budu chtít obejít, řekne: „Kampak mladej, kampak, pasová kontrola, a běžte se posadit na místo, za námi jde celní…“. Vpálil mi do pasu razítko a já byl rád, že to bude tentokrát bez otázek. Ty necháme na příště, až zase pořádně přetáhnu pobyt a předložím pas bez razítek. Dobře si mě samozřejmě pamatovali, takže jsem byl rád, že si ušetřím další scénu o tom, že mi kolega nedal razítko, když jsem před pár dny, což je samozřejmě nepravda, vjížděl do Německa. Pasy jsem měl skoro prázdné (dva ze tří), takže určitě věděli, že nejsem v držení pouze jediného pasu. Naštěstí se tím nezabývali, že někdy předkládám pas plný razítek a jindy zase skoro prázdný. Když jsem hranice dlouho nepřejížděl, ukazoval jsem jeden z těch pasů s minimem razítek a dohadoval se s nimi, že kolega minule nedával razítka, když mě naposledy kontroloval. Přitom jsem ve skutečnosti aspoň rok vůbec nepřejížděl hranice a tím enormně překračoval turistický tříměsíční limit. Kdybych měl třeba nějaký zdravotní problém, vždycky bych byl charitativně ošetřen bez toho, že by mě na mě někdo dělal nějaký nátlak, žádal peníze, chtěl o mně vědět nějaké podrobnosti a pak mě předal policajtům. Tam je mezi charitou a jakoukoli bytostí naprostá důvěra. Pokud bych byl z podsvětí a chtěl se tam zase vrátit, nikdo by mi v tom nebránil, nikdo by mě neudal. A pak, až jsem odevzdal poslední práci, dodělal všechny ty testy a ústní zkoušky, tedy tzv. Společný evropský referenční rámec pro jazyky: učení, vyučování, hodnocení – v angličtině The Common European Framework of Reference for Languages: Learning, Teaching, Assessment (CEFR), v němčině Gemeinsamer europäischer Referenzrahmen für Sprachen: Lehrpläne, Lehrwerke und Prüfungen, obor němčina (všude se tomu říká podle anglické zkratky CEFR), přišel jsem si, coby nejnižší společenská vrstva, odpočinout do tehdy ještě tak impozantně levné vlasti. Když tu v Česku člověk delší dobu skoro vůbec ani pořádně není, sem tam pouze na výletě, všechno si v hlavě formuluje v jazyce, v němž musí být pokud možno stále ve střehu a zvykne si na to. V mém případě to bylo v němčině, tedy v jazyce, který jsem do té doby všude kolem sebe permanentně slyšel. Byl jsem nastaven tak, že kam se podívám, cokoli mě napadne a kdokoli na mě promluví, přicházejí na mysl reakce, dotazy i vysvětlení prvořadě v němčině. V samoobsluze se člověk spontánně ptá německy, jakou minci má paní ve vozíku, než ho její brilantní čeština vzpamatuje, donutí se poopravit a uvědomí si, že je v Lasu, dnešní Bille. Ale člověk je tvor adaptabilní, do pár dnů si zvykne, že v Česku se mluví česky. Po návratu jdou také strašně vidět různá divoká křoviska, takové ty zanedbanosti, oprýskanosti, tu a tam rozházené odpadky, dokonce i chodníky prorostlé trávou, detaily, které našinci normálně do očí ani náznakem tolik nebijí. Jenže, podobně jak s tou řečí, člověk si zvykne a naučí se něco takového do několika málo dnů už zase nevidět, ignorovat, prostě jako by to zmizelo nebo nikdy ani neexistovalo. Tato léčba prostředím se ještě urychlí tím, že když do někoho drcnete nákupním vozíkem nebo mu nedopatřením šlápnete na nohu, postižený se na vás zpravidla ani mile nepodívá ani sympaticky nepousměje s gestem, že se nic nestalo, ale podrážděně zasyčí: „Kurva neumíš čumět pod nohy?“. Nezbývá, než konstatovat: „Promiň Česko, hlavně ty, Ostravo, tvoji rázovitost jsem nikdy nepodceňoval, to byl jen kratičký výpadek koncentrace, já se polepším, slibuji“. Každý, kdo se tu po nějaká ucelená léta nezapojil do každodenního všedního života, ale nějak fungoval někde jinde na kontinentu i mimo něj a najednou dorazil, jistě se v mých slovech aspoň trochu zhlédne. No nic, pojďme dále, dva roky jsem se pak motal v českém školství, ale stačilo, bylo třeba dělat něco jiného. Ale jedno bylo i tam moc fajn, a to, když jedna nadaná, skromná dívenka dokázala být na dovednostních soutěžích z němčiny soupeřkou vrstevníkům z různých regionálních škol (nejazykových), kteří měli doma velice motivované zázemí, půl rodiny v Německu a soukromého lektora, který je připravoval a průběžně trénoval. Proti těmto podmínkám byla naše nárazová příprava spíše v řádu dnů než týdnů vskutku zanedbatelným objemem. Přesto dokázala díky svému talentu udržet krok a překvapovat. To potěší. Další léta po této epizodě byla docela klidná, proběhla řada pracovně v podstatě stereotypních roků a pak přišel virus. Až do toho blázince s tím covidem jsem si kupoval roční kartu na poloviční jízdné na Deutsche Bahn. Minulé září, když mi končila platnost, už jsem do toho ale nešel, když se kromě léta nikam nešlo dostat, a to jsem netušil, že to minimálně do půlky dalšího roku nebude jiné. Jinak jsem si ji pořád pravidelně předplácel nějakých 15 let, jednak ze stesku po městech a místech v Německu, jednak se díky tomu mnohem výhodněji cestovalo na fotbálek a v létě pak za slušný peníz mezi severem a jihem Německa tak, jak se v Česku vlakem nebude lítat ani za dalších 50 let.

Nějakou dobu jsem ještě furt jezdíval sem a tam, ale pak už jsem zůstal v Česku, ačkoli ne úplně rád a měl jsem jiný plán, který nevyšel, taky mojí vinou. Vlastně jen mojí vinou. Dost jsem lektořil, pak zase více překládal, pak dlouho prakticky jenom překládal, teď bych zase mohl více lektořit. Nikdy jsem ale nikomu lektoření neukončil, naopak, byl jsem velmi potěšen, že to lidé, kteří se mnou nechávali vtáhnout do němčiny, léta vydrželi. A často i více, než jenom vydrželi. Později jsem se naučil pár pražských objektů a okruhů, dostal osvědčení ministerstva průmyslu a obchodu k průvodcovské činnosti, v němčině rozumí se, a zjistil, že mi to je v Ostravě „na jedno pořádné, statné a nepřehlédnutelné lejno“, ale ještě jsem se k tomu s ranními většinou víkendovými dojezdy do Prahy zase jenom na nějaký ten víkendový den vrátil. Ono se to takhle vlastně ani nedá jinak praktikovat, než právě tak maximálně o víkendech. Ostrava je daleko. Jistě, řada lidí dojíždí do Prahy třeba i z Ústí nad Labem, jenže to není ani sto kilometrů, naproti tomu Ostrava, to je jiná kilometrická liga. Kdyby tu jezdily ICE, až 320 km/h, jako v Německu už od konce 80. let, bylo by to mnohem přijatelnější. V Německu dojíždí denně hodně lidí pracovat z Hamburgu nebo zespodu od Berlína do Wolfsburgu, a také z Wolfsburgu míří ti, co nemají s výrobou aut nic společného, zase naopak do velkoměst a dělají to s ICE za třičtvrtěhodinku. Stát samozřejmě náklady na veškeré pendlování proplácí. Jenže tady je Česko a v Česku mě vlak za tu dobu nedoveze ani z Ostravy do Olomouce. Ale nakonec se všeho ujal covid, po covidu tady bude úplně nová a jiná situace, všechno se anuluje a bude vyvstávat z popela, než se to od základu vybuduje tak, že ta síť průvodců zase bude fungovat organicky. To bude trvat léta, takže tohle už bez bydliště v tom správném městě pro mě nijak realizovatelně nevypadá.

 

Spoluobčana s migračním původem, jak lidi podobného vzezření opatrně nazývají Němci, ze mne za svých studijních let udělali moji nevyzrálí a nezodpovědní rodičové. Vlastně jsem si až v dospělosti uvědomil, že při troše smůly moje dětství nemuselo být nádherné, mohlo být klidně i hororové, aniž by na to mělo podstatnější vliv, jak mizerná ta doba tehdy byla politicky. Stačily by jemné nuance a stihl by mě mnohem negativnější pohnutý osud, hlavně ve škole, ale naštěstí tomu tak nebylo, žádné peklo se nekonalo, tohle dětství bych si dal klidně ještě jednou. I když každopádně žádný med s takovým vzezřením prakticky sám v zavřeném monokulturním státě. Tohle mi nikdy nikdo nezáviděl. Stačilo trefit na špatné lidi, kterých je všude dost, v socialistických dobách se to jimi jen hemžilo a silně poznamenaní minulostí jich ani dodnes v postkomunistických kulturách neubylo, a životní důsledky i následky pro mě mohly být úplně jiné. Ještě že jsem, zrovna mě napadá, nemusel být adaptován, to by asi v Česku moc nedopadlo při zdejší mentalitě…  Vítaný jako v české drůbežárně čerstvě vylíhnutý kohout, osud okamžitě zpečetěn.

A nakonec něco z dětské kultury, na čem vyrostl každý Němec, Vysílání s myší, spíše Raníček nebo Odpoledníček než Večerníček.

Gratulace Krtkovi k šedesátinám. Je o celých čtrnáct let starší, než Myš.